První Octavia Combi měla obří kufr i lůžkovou úpravu

Původní Škoda Octavia Combi se veřejnosti představila 11. září 1960 na Mezinárodním strojírenském veletrhu v Brně. Až do dubna 1961 však probíhaly provozní zkoušky, homologace se uskutečnila v půlce května. Od července se pak rozběhla výroba.

První prototyp vozu Octavia Combi v atraktivním dvoubarevném provedení laku dokončili v závodě Kvasiny už během září 1959. Zadní dveře byly dvoukřídlé, vodorovně členěné. Dolní část v úrovni podlahy navázala na ložnou plochu kufru o objemu až 690 l (měřeno po střechu automobilu). Po sklopení nedělených zadních sedadel vznikla ale plocha o rozměrech 1495×1355 mm, a po střechu tak bylo možné při cestování ve dvou vyskládat až 1050 litrů zavazadel. To vše při vnějších rozměrech kombi: 4065×1600×1430 mm.

Velmi praktický, dnešním jazykem řečeno simply clever prvek novinky z Kvasin představoval oddělený prostor pro rezervní kolo, uložené pod podlahou zavazadelníku a zpřístupněné samostatným sklopným víkem nad nárazníkem. Při modernizaci vozu v roce 1969 tento prvek vymizel, nahradily ho horizontálně uložené sdružené svítilny obdélníkového tvaru z novinky Škoda 100/110. K rezervě se pak dalo dostat sice jen po vyložení části zavazadel, zato se omezilo pronikání vlhkosti do „kapsy“ s rezervou.

Od Norska po Austrálii
Velký zájem v zahraničí, kam mířily asi dvě třetiny produkce kombíku, podpořený nedostatkem jiných nových vozů této kategorie na domácím trhu, vedl k rozhodnutí pokračovat v Kvasinách s jejich výrobou i po dubnu 1964. Tehdy mladoboleslavský hlavní závod opustila poslední Octavia Super se stupňovitou zádí a podnik soustředil síly na náběh řady Š1000/1100 MB s motorem vzadu.

Nicméně i výběhovému kombi se dostávalo péče udržující jeho konkurenceschopnost. V roce 1966 už do zahraničí mířilo rekordních 72% kombíků, na některých trzích nabízených i v podobě dvoumístných lehkých užitkových vozů se zaslepením druhého a třetího páru bočních oken. Kromě států sousedících s Československem, především NDR a Maďarska, se stovky automobilů Octavia Combi prodaly například na britské ostrovy či do Norska, další desítky si našly cestu až do Austrálie nebo na Island.

Rezervní kolo mělo původně vlastní úložný prostor pod zavazadelníkem

Lůžková verze bez příplatku
Další simply clever vychytávkou byla lůžková úprava interiéru, kterou už od roku 1961 nabízely všechny vozy Octavia Combi bez příplatku. Po posunutí sedadel řidiče a spolujezdce zcela vpřed bylo možné sklopit opěradla do takřka vodorovné polohy, takže navazovala na sedáky ve druhé řadě. Vyjmutá zadní opěradla pak posloužila jako podhlavník. Počínaje modelem 1968 se pohodlí ležících ještě zlepšilo možností sklápět opěradla zadních sedadel kombi nejen vpřed, ale i vzad.

Pýchou továrny v Kvasinách se v roce 1970 stalo kupé Škoda 110R alias „Erko“. A Octavia Combi mu musela uvolnit výrobní kapacitu. Před vánočními svátky roku 1971 sjelo z linky poslední kombi s pořadovým číslem 50 244. Neopustilo přitom brány závodu, zůstalo majetkem automobilky. Na rodinné kombi s okřídleným šípem si zájemci museli od roku 1971 počkat dalších 22 let, do příchodu Škody Forman. Typové označení Octavia Combi se na scénu vrátilo v roce 1998 s první novodobou generací aktuálně nejprodávanější modelové řady mladoboleslavské automobilky.

Výraznou změnu po modernizaci v roce 1969 přinesla nová koncová světla

Proč je Octavia zrovna Octavia?
Vozem Škoda Octavia vyvrcholila úspěšná vývojová linie s tuhým, přitom lehkým páteřovým rámem podvozku a nezávislým zavěšením všech kol. A protože Octavia byla osmá v řadě takto stavěných modelů, projevilo se to i na jejím jménu. Jeho základ tvoří latinská číslovka octo, tedy osm, respektive octava – osmá. Z ní vzniklo v antické éře ženské jméno Octāvia, od středověku používané spíše ve formě Octavia. Dobovou ideologií zabarvený výklad hovořil o osmém mladoboleslavském modelu od zestátnění automobilky v říjnu 1945, alternativní vysvětlení odkazuje právě na pozici ve vývojové řadě započaté již roku 1934 prvorepublikovým modelem Popular.

Muž v pozadí: Vladimír Matouš
Konstrukční podobu veleúspěšné vývojové řady vozů s páteřovým rámem podvozku a nezávislým zavěšením všech kol formoval především inženýr Vladimír Matouš (1896–1963). Na odpočinek odcházel symbolicky v roce 1959, kdy na silnice vyjel poslední vývojový stupeň Octavie. Vladimír Matouš vystudoval ČVUT v Praze, v plzeňském závodě se podílel na licenční výrobě luxusního vozu Škoda Hispano Suiza a v roce 1928 byl v Mladé Boleslavi jmenován vedoucím konstruktérem osobních a lehkých užitkových vozidel. Od roku 1936 působil jako viceředitel automobilky, po krátké poválečné pauze ve službách ministerstva průmyslu se v roce 1948 do Mladé Boleslavi vrátil coby technický ředitel. Než ve třiašedesáti odešel do penze, dovedl do výroby například modely Škoda 1200, 1201 a „mezityp lidového vozu“ Š440 – tedy „Spartak“, po faceliftu známý jako Octavia.

Dnes je původní Škoda Octavia ceněným sběratelským vozem, jehož hodnota s dalšími roky roste. Občas se v inzerci objeví nějaký zanedbaný kus za příznivou cenu, ta je však vykoupena nutností mnoha hodin renovačních prací. Zachovalý exemplář za nízkou cenu už dávno nepořídíte.